11. Malargüe, Chos Malal, Loncopue

16.1
Z Tunuyánu do Malargüe to je asi 250 km. Letíme po RN40 na jih a ukrajujeme kilometry bez možnosti zahlédnout něco výrazně zajímavého. Den jsme ovšem zahájili vydatnou snídaní u Tiffaniho. Byla nejen dobrá, ale i objemná. Naštěstí jsme včas objevili v jídelním lístku informaci, že croissant s vajíčkem a šunkou je pro dvě osoby, protože to, co jemný hošík v košilce přinesl, byl opravdu kusanec.

Jediná přírodní zajímavost toho dne mi čněla ve výhledu dobrých 50 km. Jmenuje se Cerro Diamante, tedy Diamantová hora a je 2354 metrů vysoká. Uprostřed roviny se tu vypíná jako pohádková hora.

Odpoledně dorážíme do Malargüe. Je to zřejmě nějaké rekreační středisko. Původně jsme tam chtěli jen natankovat a pojíst. Jenže Honza objevil nějaké muzeum s se sochou nějakého prehistorického zvířete. A prý že jsou tam nějaké kosti. A otvírají ve 4.

Tak šup na oběd a vrátíme se. 

A také jo. 

Po 2 hodinách jsme zjistili, že budova s brontosaurem je kino a kosti že jsou v malém muzeu o místní zvířeně, vykopávkách a způsobu života. Od zajímavých zviřátek přes vykopanou stehenní brontosatura až po model výdřevy dolu. Moc zajímavé... 

Dnes pojedeme zase po RN40. Ale po pár desítkách kilometrů jsme našli malý objezd. Nic vekého. Tak 100 kilometrů po kopcích.

Obrovská nádhera. Tady mají snad patent na kýče. Ovšem bylo to dost náročné. Ale proto jsme tady.

V jednu chvíli jsem honil po cestě nějaké zvíře podobné pštrosovi. Jmenuje se Nandu pampový a prý je docela chytrý. Zdrhal, jak kdyby mu u ocasu hořelo, tak jsem se ho nestihl na nic zeptat. Ale mám ho natočeného. 

Terénní vložku jsme zdárně dokončili a pokračovali po klidném a milém nedrncajícím asfaltu.

Ale...

Buřina, kterou jsme potkali na půl cestě, byla sice krátká, ale zato intenzivní. Návštěva SadoMaso salónu nemůže být bolestivější. Padali totiž kroupy. Sice standardní velikosti, ale šlehaly do nohou jak bič. 

S noclehem byl ten večer trochu problém. Na bookingu vůbec nic, ale na iOverlanderu jsem něco našel. Ovšem všude plno. Až na posledním míste jsme byli úspěšní. A bylo to tam parádní. Chlapík vlastnící dílnu na motorky měl v přístavbě 3 pokoje. Jeden byl obsazen cestujícím ekvádorcem, se kterým jsme hezky pokecali. Petr z něj hned začal tahat rozumy o Ekvadoru, kam jet a kam se podívat. Raději jsem šel pryč, protože já musím na začátku března domů a přišlo by mi to zatraceně líto. No. Neodešel jsem až zas tak včas. Ach jo.

Večerní výlet za večeří byl okořeněný výpadkem elektřiny v celém městě. asi z té bouřky odpoledne. Museli jsme hledat hospodu, kde vaří na plynu. Našli jsme pizzerii a spokojeně pojedli. 

Ranní rozloučení v motoklubu v Chos Malal bylo rychlé. Vyfotili jsme si krásky visící pod stropem a vyrazili. Majitel nám řekl o zajímavých místech, takže namísto letu na jih máme naplánovanou hezkou cestu na západ přes El Huecú a Salto del Agrio do Caviahue a Copahue. Měla by být trochu náročnejší. Asfalt v těchto končinách ubývá a šotoliny přibývá. 

A taky že jo.

Po pár desítkách kilometrů začal šotolinový mejdan. Po čase si na to zvyknete. Posadit co nejdál dozadu, neopírat se o řidítka a zadní kolo pořád v záběru. Jen je potřeba občas násilím rozevřít půlky. Z nějakého důvodu mají tendenci neustále se křečovitě svírat pokaždé, když motorka trochu zaplave.

Pohoda.

Jen ten prach.

A kameny.

A ostatní auta.

A občas písek místo šotoliny.

Je to zábava. Občas mrknu na tachometr. Číslo se pohybuje mezi 70 a 100. Na rovném úseku zkusím ještě přidat, jenže v hlavě se mi začne vytvářet představa, jak to bude vypadat, až poletím vzduchem a kolem mě poletí motorka.

Zvolňuji.  

Projíždíme údolím, na jehož dně se vine potok s rezavou barvou dna. Zřejmě nějaká železitá voda, jako v Mariánkách. V šedé ploše s občasnými zelenožlutými ostrůvky je to barva poněkud nezvykla. Za chvilku už přijíždíme k vodopádu Salto del Agrio. Ten potok se jmenuje Agrio.

Petr se hned po zaparkování běží podívat, jak ten vodopád vypadá a za chvilku se vrací. Prý ani nemáme vyndavat foťák. Že to za to nestojí.

Posuďte sami...

Po hodině kochání se vydáváme na další cestu. Nemělo by být daleko do lyžařského střediska Caviahue. Využívám stejný způsob jízdy, jako jsem popisoval výše. Jenže něco se děje. Buď mi odešel tlumič, nebo mám píchlou pneumatiku. Dělám obrovskou chybu, zastavuji a zjišťuji, že štěrk na silnici je hluboký a sypký. Teď už křečovitě sevřené půlky od sebe neroztáhnu ani násilím. Nezbývá, než jet pomalu. To je ale ještě horší. Nakonec najdu kompromis a těch 20 kilometrů zvládnu. 

Caviahue je městečko u jezera s nekolika restauracemi a lanovkou. Poobědváme, okoukneme lyžařské středisko a jedeme do druhého městečka. Cestou vidíme ze země stoupat bílý dým a je cítit síra. Jen tak u cesty. Zastavujeme. To se musí zdokumentovat. V kameře už mám nějakou dobu plnou kartu a už dlouho přemítám, kde ji vyměním, abych ji při vydávání neztratil. Vždyť je na ní už velká hromada dat. Jenže tohle natočit musím, tak opatrně otevírám kameru, kartu vycvaknu a jemně beru mezi prsty. A prsty udělají lup a karta letí na zem. Nehýbu se, abych ji nezašlápl a rozhlížím se. Vždyť je červená, tak se v té šedi nemůže ztratit. A ona jo.

Přiští hodinu strávíme s Petrem nejdřív prohlížením, pak odhazováním kamenů a nakonec prosíváním prachu pod motorkou.

Nic.

Je mi hrozně. Ztratit 4 týdny nahrávek, to jsem vážně blb.

Honza mezi tím odjíždí za Milanem, který vyrazil do Copahue jako první a neví, jaká tragedie se mi stala. Prý ho najde a přijede s ním, abychom mohli hledat všichni.

Za 10 minut projede kolem nás na zpáteční cestě Milan jako král stojíc na svém oři o obhlížejíc své panství. O nás ani okem nezavadil.

Neřeším a po disputaci s Petrem začínám odstrojovat motorku, jestli náhodou ta kartička 1x2 cm nezapadla za ně.

Mezitím se vrací Honza a já už ztrácím naději. Řekl jsem ale, že neodjedu, dokud ji nenajdu. Vypařit se nemohla.

V tu chvíli mi oko spočine na malé bílé čárce mezi kamínky pod motorkou. To nemůže být ona. Motorkou jsme už o dobré 2 metry pohnuli. Bezmyšlenkovitě, spíše pro klid duše, na ten bílý kousek něčeho sáhnu a ona je to ona. Chvíli trvá, než mi dojde, že co hledám skoro 2 hodiny, jsem našel víceméně náhodou. Dávám ji Honzovi do ruky a jdu pro kameru, abych kartu zkontroloval.

Vkládám ji do kamery a karta prázdná. Co to je?

Honza pusu od ucha k uchu, Petr taky. Asi jim přijde zábavné vrazit mi do ruky prázdnou kartu namísto té nalezené. No nic. Snad někdy vyrostou. 

Rychle dotáčím smradlavé díry v zemi, které mi už stejně nepřijdou zajímavé, když jsem ten smrad musel 2 hodiny čichat, a odjíždíme pryč. Cestou nabíráme Milana a valíme pryč.

Už včera jsem objednal ubytování, tak jedeme do jistého a čeká nás další příjemné místo ke spaní i s pračkou a wifinou. Co víc si přát.