17.6. Konečně v horách

Ráno vyrážíme na snídani do městečka Yenisehir. Zde poněkud neodhadneme objednávku a k polévce objednáváme dle obrázku takové zapečené bagetky. Netušíme, že mají přes půl metru a k tomu je ještě salát. Takže přežraní pokračujeme zase dál. 

K večeru se blížíme k městečku Yoncali. Zastavujeme v restauraci, která je společná s cukrárnou a pekárnou. Objednáváme chutnou večeři a jdeme hledat, kam složíme hlavu. Koukám do Bookingu a zjišťuji, že se poněkud podražilo. Posléze zjišťujeme, že se nacházíme v oblasti termálních lázní. Pomocí překladače se u obsluhy snažíme sehnat bydlení. Jsme úspěšní a za chvíli dorazil maník od hotelu, tedy spíše ubytovny, ale po prohlídce je to v pohodě. Asi po hodině se vyrážíme ubytovat a klučina – recepční už má řádně upito a motá se mu jazyk. Jako poslední informaci, kterou se mu podaří nám předat je, ať navštívíme obecní lázně. Je po desáté hodině, tak se ptám (pomocí překladače), jak mají otevřeno - prý 24/7. Tak vyrážíme. Ještě po cestě do lázní nás Petr upozorňuje, ať si dáme pozor na obnažování, že za to v Turecku hrozí vězení. Proto nelení a ukazuje péro už na vrátnici se slovy "to jsme už v šatně". Opak je pravdou a místní, co tu sedí, jsou slušně řečeno v šoku. Po převlečení, odevzdání telefonů do dřevěného trezoru, vstupujeme do lázní. Je to úplně úžasné. Podstupujeme masáž (od chlapa) a naše krásná prohřátá těla budou moci spokojeně na ubytovně usnout. Při opuštění lázní bylo ještě malinké dohadování, když Tomík při odchodu svoje plavky prohlašuje za kraťasy a demonstrativně si je v převlékárně sundavá a následně obléká. Zřízenci opět nechápou, kroutí hlavou a cosi říkají. Raději rychle opouštíme lázně směr hotel.

Následující den začínáme snídaní tam, kde jsme předcházející den zakončili večeří a pak hurá mimo civilizaci.

Před městečkem Cavdarhisar prohlížíme oblast Aizanoi. Nachází se zde divadlo pro 1500 diváků, jehož stavba začala kolem roku 160 n.l. a pokračovala až do 3 stol. n.l. Dále chrám boha Dia postavený v 1 stol. n.l. a starověkou římskou tržnici.

Dáváme čaj a opět dobrý oběd a hurá dál.

K večeru nacházíme přehradu, co není na žádné mapě, a rozhodujeme se přespat. Večerní koupel v jezeře je osvěžující, akorát co krok ve vodě, tak půl metru hloubky. Místo bez signálu bylo úžasné, pouze oheň nelze rozdělat, všude je strašné sucho. Upozorňují nás i místní, co projížděli okolo, tedy jedno auto a jedna motorka.