22. Puyuhuapi, Raul Marín

15.2

Dnes pokračujeme v jízdě po lesích a polích. Teď už se moc nedá uhýbat z hlavních silnic, ale asi se nacházíme v oblasti, která není příliš obydlená, tak jsou i hlavní cesty často šotolinové. Přesto jsem našel trasu do Puerto Aysén skrz hory mimo hlavní. A byl to opět zážitek.

Po 50 kilometrech jsme přijeli k řece Rio Blanco. U ní cesta končila a přívoz na druhé straně byl opuštěný. Troubíme a pískáme, až z boudy na druhém břehu vyleze chlap, zamává, něco zavolá španělsky a pak zaleze zpět. Nemáme páru o tom, co volal. Vymýšlíme různé varianty od toho, že má oběd na stole až po to, že pojede až zítra. Petr zkouší jet po našem břahu dál po cestě, která na mapě není, ale po půlhodině se vrací bez úspěchu zpět. Milan nevydrží a troubí znovu. A chlap vylezl, s ním ještě jeden a už tlačí přívoz k nám.

Za dvacet minut jsme na druhé straně a za pár kilometrů v Puerto Aysén. Město celkem nezajímavé. Poobědváme a jedeme dál. Cesta po asfaltu je pohodička. Při jedné zastávce mi Honza na mapě ukazuje že nás čekají zajímavé serpentiny. Asi 20 smyček nahuštěných na kilometru za sebou. Na mapě to vypadá hezky. Jenže…

…2 kilometry před nimi skončil asfalt. To není tak hrozný. Kdybychom se podívali v mapě na vrstevnice, bylo by jasné, co nás čeká.

Těsně před serpentinami potkáváme v protisměru 2 kamiony. V tu chvíli nám ještě nedošlo to, co jsme pak probírali celý večer.

Ty serpentiny totiž svedli silnici na 1 kilometru o 400 výškových metrů níže. Místy motorky nebrzdily, tak velký spád měly. Do toho pršelo a v každé zatáčce jsme potkali aspoň jedno auto.

Jak to projely ty kamiony si vůbec nedokážeme představit.

Ale zvládl jsme to. I následujících 50 kilometrů, kde se střídali povrchy z šotoliny na beton a na bláto. Co jsme ovšem málem nezvládli bylo ubytování v cílovém městě Puyuhapi. Na mapě to vypadalo jako turisticky využívané městečko. První, co nás dostalo, byla informace od místního pumpaře, že má jen naftu. Dobře. Za 40 km je další pumpa. Ale pak objíždíme místní ubytování a všude buď zavřeno, nebo plno. Snižujeme požadovanou úroveň a míříme do kempu. Nalézám jeden na mapě. V díře ve křoví u malého stánku sedí plnoštíhlá paní a škrábe brambory. Ptám se, jestli má místo pro stan a ona ukazuje do křoví na straně a říká, že buď tam, anebo má místo uvnitř. S nadějí, že uvnitř znamená na posteli sháním ostatní a jdeme se podívat.

Jaké bylo moje zděšení, když nás paní provedla kuchyní do maštale 5x20 metrů s udusanou hlínou na zemi, kde stáli 4 stany a ukazuje na zbylá 3 místa, že tam si ty stany můžeme postavit.

S díky mizíme pryč.

O kus dál je další kemp. Tam už nemají uzavřené maštale, ale jen střechy. Ale také dvě místnosti s postelemi. Hurá. To bude ono. Ubytováváme se a musím říci, že jsem si oddechnul.

Večer jdeme hledat restauraci a hned za rohem nacházíme naprostý opak zkušeností z tohoto místa. Rybí restaurace na vysoké úrovni s velmi dobrým jídle i pitím. A příjemný majitel, který si s námi povídá. Objednáváme různé druhy ryb a jsou výborné. Nakonec tam domlouváme i snídani a odcházíme s velmi příjemnými pocity.

16.2

Z Puyuhuapi odjíždíme po vydatné snídaní v restauraci, kde jsme včera večeřeli. Majitel napravil všechny negativní pocity z této vesnice. Míříme celkem naslepo do městečka na břehu Pacifiku. Pomalu se přibližuje konec výpravy a míst k navštívení už moc není. A cesta podle mapy vede údolím řeky, tak proč se tam nevydat.

Příjemná šotolinová cesta je pár kilometrů před cílem přerušená dalším přívozem přes řeku. Všechno ale běží rychle, takže za 20 minut jsme na druhé straně.

Puerto Raúl Marín Balmaceda je místo na konci světa. Poklidný život jako ve vesničce střediskové v neděli je narušován jen občasným štěkotem psů. Petr věnoval několik hodin intenzivnímu zkoumání života těchto tvorů a zjistil, že mají pravidelné trasy, které obvykle nenaruší ani příchod nezvaných turistů. I když on to zkusil. Skamarádí se s každým voříškem, který jde okolo a vždy mu něco dobrého poskytne. Ani se nemusel moc snažit a během chvíle byl zařazen do cestovního itineráře nejméně 3 hafanů. Takže zhruba jednou za hodinu se každý z psů objevil u naších dveří, jestli by nám jako něco dobrého zase neupadlo.

V místním informačním centru visí spousta obrázků velryb a dalších mořských tvorů a nabídky na výlety lodí k nim. Máme čas, tak na druhý den ráno výlet objednáváme. Zbytek dne odpočíváme.

17.2

Už večer jsme se z hovoru s místními dověděli, že s velrybami to tu as tak horké není. Tak vyrážíme s nadějí, že budeme vyjímka a nějakou tu Modrou potkáme.

Nestalo se. Viděli jsme pár delfínů, nějaké lvouny, kormorány tří různých druhů a jednoho jediného Tučňáka Magellanova. Ale přesto to byl moc příjemný výlet. Jen kdyby velmi dobře živený kapitán se zřetelnými rysy jihoamerického indiána a s naprosto nejihoamerickým jménem Kurt Klein pořád nežvanil. 

Večer jsme si udělali grilovačku a Petr pozval i své čtyřnohé kámoše a tak byl příjemný den zakončen družnou zábavou.