24. Chaitén, Caleta Gonzalo

20.2

Ranní vstávání bylo dost studené. Po celonočním koncertu žabího orchestru nic moc. Odebíráme se na snídani, která nás alespoň trochu rozehřeje. Jenže restaurace s příbory a servítky je určena pro spáče s peřinami. Ti se spacaky byli odkázáni na bar. Ještě že obsluha neprotestuje, když si vyžádáme míchaná vajíčka. 

Dnes jedeme do neznáma. Cesta na sever jde jen trajekty ze dvou přístavů a nám se nepodařilo po netu koupit lístky ani na jeden z nich. Tak to zkusíme na blind. Začátek jízdy je okořeněn ucházející zadní pneumatikou Petrova stroje. Dofukuje a pokračujeme dal.

Navigace mě navedla do přístavu v Chaitenu, jenže tam z mola rostla tráva. O kus dal je nový, do map zatím nezanesený terminál se závorou a budkou u vjezdu. V ní sedí korpulentní dáma. Prý ať popojedeme dál. Petr hned rozvinul diskusi na téma kam a kdy tady jezdí trajekty. Prý jede za chvilku, ale jinam, než jsme plánovali. Lístky se dají koupit v kanceláři ve dole městě. K druhému přistavu je to 50 km, tak tam zajedeme a uvidíme. 

Chyba

Asfalt skončil 15 km za městem, takže z půl hodinky byla hodina a půl a spousta prachu. Potkáváme hodně aut, cyklistů a taky pár chodců. Cesta vede kolem sopky Chaiten, která v roce 2008 vybuchla a pokryla širé okolí hromadou prachu. 

Přístav Gonzalo je jen betonový sjezd do vody, restaurace, kemp a pár chatek. Žádné informace, žádný prodej lístků na trajekt, nic. Pán v restauraci říká, že sem nějaký trajekt jezdí, ale víc neví.

Procházíme si okolí a vymýšlíme, jak se dostat dál. S Honzou jsme došli vyhlídkovou trasou s dřevěným altánkem a přes visutou lávku až do moc pěkného kempu. 

Petr stopnul nějaký trajekt a zjistil, že jede dál až v 8 večer. Padá tedy rozhodnutí, že se najíme a vyrazíme zpět do Chaitén, kde si v kanceláři společnosti zajistíme nějaké lístky odtamtud.

Nejdříve nás vykopli z restaurace, že prý je určena jen pro hosty hotelu. Pak, když jsme si na molu vařili aspoň kávu, přišel strážce parku a zkusil nás vykopat, že tam se to nesmí a že se tam nesmí ani parkovat a že musíme pryč. Kamarádi mou stoickou povahu znají (?), takže si dovedou představit, co následovalo. Začal jsem tomu chudákovi ochráncovi přírody nadávat směsicí angličtiny, němčiny, španělštiny a češtiny. Obvykle to vede k naprostému zaseknutí napadené osoby. Ale snad to bylo mým úsměvem, který doprovázel můj monolog, nebo ten chlapec prostě pochopil, jak strašně nám bylo ublíženo a vyčkaje, až se vyřádím, naklonil se mně a řekl, že je sám milovník kávy a ať si ji uvaříme, že bude dělat, že nás nevidí. A potom ať odjedeme.

Po chvíli, když se mi podařilo zavřít pusu, jsem mu poděkoval a zavolal na Honzu, který mezi tím propriety k vaření kávy zabalil, aby je znovu sestavil a uvařil, co je třeba. Stalo se.

Jedeme zpět do Chaitén koupit lístky na trajekt. Co je pro nás 40 kilometrů po šotolině.

Za hodinku a půl jsme tam. V kanceláři firmy Naviera Austral je mapa, kde zjišťujeme, že žádná z jejich tras nám moc nevyhovuje. Naštěstí na druhé straně ulice jsou kanceláře firmy Somarco. Tam nalézáme znuděnou paní, která při každé prosbě o zpomalení mluvy o 20% zrychlí. Po několika pokusech zjišťujeme, že se nám snaží vnutit lístky na trajekt, který odjíždí z mola, ze kterého jsme před dvěma hodinami odjeli v 5 ráno. Hrdě se jí vysmějeme a ještě hrději odkráčíme zpět, naproti do Naviera Austral. Holt změníme trasu a pojedeme přes ostrov Chiloé. Také to jde. V kaclu na druhé straně ulice se postavíme do fronty. Postupuje rychle a pán za pultem ochotně vypisuje náš požadavek a s úsměvem nám sděluje, že není problém, má tu volná místa na sobotu.

Je pondělí.

Sakra.

Chvilku vydýcháváme zjištěnou informaci a pak, jako by se nechumelilo, nakráčíme do Somarca a kupujeme lístky na tu pátou ranní. Prodavač nám sděluje, že nahlásit se na molu je potřeba ve 3:30. Tak jo.

To bude tedy zážitek.

Plán je následující. Někde v Chaitén se najíme a za západu slunce se vydáme na čtyřicetikilometrovou cestu zpět do Gonzala. Cestu pojedeme už potřetí, takže žádný stres. To, že ji pojedeme za tmy, jen cestu okoření. Konečně se Petr dočká noční vložky, o které pořád básní. No a až tam dorazíme, vyspíme se na místě, na jehož nalezení je Honza patřičně pyšný. Jedná se o dřevěný altánek na vyhlídkové trase kolem zálivu, kolem kterého jsme procházeli na cestě do kempu. Je rovný, pod střechou, motorky můžou stát 50 metrů od něj na skryté cestě, prostě ideální.

Jízda byla vskutku výživná. Je zajímavé, jak v noci, když je prd vidět, se člověk na té šotolině bojí méně. K molu do Gonzala jsme dorazili za tmy, někdy kolem jedenácté. Okamžitě zajíždíme k vodě, na skrytou cestu. Ideální. Nikdo nás nevidí ani nevyhazuje. Budík nastavujeme na 3:00, abychom podle instrukcí ve 3:30 byly na značkách. Trajekt už je zakotven v zálivu, takže vše v pořádku.

Dobrou noc.

Ve 3:00 mě budí budík.

Ve 3:03 nás budí Petr. Že prý je všude voda.

Rozsvěcuji čelovku a zjišťuji, že kolem altánku, asi 5 centimetrů pod úrovní podlahy, je hladina vody.

Zřejmě příliv.

A sakra. Motorky!

Petr znovu vykřikuje něco o vodě.

Honza v klidu z polospánku konstatuje, že si Petr dělá srandu. Já už pomalu chápu, že asi ne. Pomalu, takže se zvedám a ptám se Petra, jestli fakt voda.

JO! VODA! V MOTORKÁCH! Křičí na mě Petr a v rychlosti se obléká. Už jsem probuzený a i Honzovi dochází, že to není sranda. Než jsem se stačil obléknout, Petr s Milanem jsou už u strojů a bědují.

Když jsme s Honzou oblečení a sbalení dorazili na druhou stranu cesty, kluci už všechny motorky z vody vytáhli. Kalhoty mají mokré až po k…, tedy po rozkrok. Já měl vodu po polovinu kufrů. A tohle je moře, takže slanou. To je pěkný průšvih. 

oHonza ochutnává vodu a říká, že není tak moc slaná. Asi proto, že se kousek vedle vlévá do moře řeka. Aspoň že tak.

Petr s Milanem se převlékají a čekáme na trajekt. Samozřejmě, že ve 3:30 nikdo na molu není, takže jsme klidně mohli spát až do půl páté. Stojíme hodinu v zimě a vlhku a nadáváme na pohůnka z kanceláře, který nám přikázal, abychom byli ve 3:30 připraveni. A co je nejhorší? Že kdybychom spali do půl páté, ani o vodě nevíme, protože za tu hodinu odliv vodu odsunul pryč.

Zážitky nemusí být krásné, hlavně když jsou intenzivní.

21.2 - 23.2

Transport trajektem už probíhal podle plánu a byl rozdělen na tři části. Nejdříve necelá hodina po vodě, pak přejezd po zemi asi 20 minut a pak nástup na další trajekt, který nás dovezl do Hornopirénu. Na ten druhý trajekt jsme ale museli čekat. Skoro hodinu. Petr zůstal sedět na motorce a vypadalo to, že si čte v mobilu a hlavu v helmě má opřenou o tankvak.

My s Honzou jsme seděli na nedaleké lavičce, když se od motorek ozvala divná rána. Vyskočili jsme a uviděli, jak Petrova motorka leží na boku a Petr pod ní. Zřejmě, jak má píchlou zadní pneumatiku, ta ucházela tak dlouho, že se motorka stojící na bočním stojánku převážila a spadla na druhou stranu. Snáší to hrdinně, ale asi to dost bolí.

Již za světla vyjíždíme z trajektu v Hornopirénu a hned nalézáme místo, kde Petr vymění duši.

Moc spánku jsme na trajektech neužili, ale další den dáme. Po pobřeží chceme dojet do Puerto Montt. A také jsme dojeli. Ještě jsme využili jeden trajekt, ale naštěstí už bez nových zážitků. 

Ovšem tak velké město jsme nečekali. V zálivu kotví dvě zaoceánské výletní lodi a na nábřeží není jediné místečko k zaparkování. Tak projíždíme městem a podle navigace hledáme obchody, kde prodávají pneumatiky. Petr s Honzou totiž pořád jedou na těch původních a už to za moc nestojí. Bohužel tu žádné nesehnali. Na bookingu hledám ubytování a k večeru jsme uložení v pronajatém domečku. Skvělé je, že tam mají i pračku, takže postupně zbavujeme naše motorkářské oděvy kilogramů prachu.

Všichni se shodujeme, že ubytování je tak dobré a my potřebujeme tak moc odpočinout, že tu zůstaneme dvě noci.

A tak se i stalo. Někteří kolegové pořádali pěší výlety po městě, ja spal a psal.