5. Chuquicamata, El Tatio

Z fešáckého hotelu v Calamě jsme vyjížděli jako obvykle po 10.hodině. Pořád se nám nevede vstávat brzy a vyrazit na cestu co nejdříve. Ale pravděpodobně bychom toho více neujeli, protože sil je omezené množství a kdybychom se "utavili", bylo by to asi horší. Takže pojedeme v relativním klidu. Přeci jen nejsme už žádní puberťáci, abychom lámali nějaké rekordy. I když... občas sleduji Viťáka a ten od puberty moc daleko nemá. 

Nedaleko Calamy, jak už jsem minule předesílal, nachází se v nadmořské výšce 2870 mnm otevřený důl Chuquicamata. Těží se zde měď, zlato a molybden, a podle některých pramenů už od předkolumbovských dob, podle archeologickcých nálezů až 500 př. Kr.. Sice prý není největší na světě, ale je 5 km dlouhý, 3 km široký a 1 km hluboký.

Chtěli jsme se na něj podívat, jenže všechny přístupové cesty byly zavřené branami jako ve správné fabrice. A důl sám je schovaný za neuvěřitelně vysokými haldami hlušiny. Asi nebudu daleko od pravdy, když si tipnu více než 200 m. Viděli jsme tedy jen pár velkých náklaďáků a pár malých chilanů.

Jenže to bychom sebou nesměli mít Honzu a jeho mapy. Trochu zadumal a povrtal se v navigaci a za chvilku už jsme vrčeli po asfatu do kopců. Sice směrem od dolu, ale jen pár kilometrů. Pak jsme sjeli na šotolinu a po pár hrkavých kilometrech a písečných výjezdech se před námi otevřel neuvěřitelný výhled. Několik stovek metrů pod námi se rozkládal celý důl jako na dlani. Cíl dne číslo 1 splněn.

V Calamě jsme dotankovali, protože nás čekala první opravdu horská cesta. Geotermální pole El Tatio nacházející v oblasti Antofagasta, kterou již 3. den projíždíme, se nachází ve výšce 4200 mnm, což pro nás testem odolnosti. Již z Pamiru víme, že rychlý výstup do takové výšky může být hodně nepříjemný.

Po 50 km asfaltu jsme sjeli na šotolinu a písek. Kdysi, když jsem poprvé zažil "dálkové" šotoliny v Mongolsku, jsem psal o zajímavém fyzikálním úkazu, tzv. varhánkach, které se tvoří na šotolinových cestách, když se po nich jezdí rychle auty. Pro jízdu na motorce je to opravdový fujtajbl. Naprosto pravidelné vlnky vysoké cca 3-5 cm a vzdálené od sebe tak 10-15 cm jsou pro motorku jako struhadlo. Jediný způsob jak je jet, je rychlostí kolem 80 km/h. Pomalejší rychlost způsobí že se Vám motorka rozebírá pod zadkem a každý nedotažený šroub nebo matka zmizí v písku a vyšší rychlost zase zapříčiní plavání motorky, takže se fakt blbě řídí.

No a taková cesta nás čekala na EL Tatio. A byla dlouhá 80 km. A bolela. A špatně se dýchalo.

Obzvlášť když si vedoucí motocyklista usmyslí, že si zkrátí cestu. 

To když jedete, sledujete trasu na navigaci, kde jsou vidět i ty nejmenší polní cestičky a v místě, kde hlavní cesta udělá táhlý oblouk a jiná, menší cesta ten oblouk přetíná, na tuto zkratku vjedete. Obvykle je to takový malý a nenápadný úlet. Udělal jsem to automaticky. Ovšem už po několika desítkách metrů jsem zjistil, že to byla chyba a jal se mávat rukama, aby ostatní jeli dál po silnici. Dokonce i Petr, který obvykle neposlouchá nikoho, tam nevjel. Byl tam totiž hluboký písek. A to je opravdický hnus. A ještě do prudkého kopce. Ale jsou způsoby, jak se z něj vyhrabat. Ovšem nejsou moc reálné ve chvíli, kdy i pouhé prudší zvednutí ruky Vám způsobí záchvat dýchavičnosti díky nedodostatku kyslíku. Vyhrabat se odtud mě stálo hodně sil. A to mi ještě věrní druzi šli pomoci a přesto, že pomoc nebyla třeba, návrat nahoru k jejich motorkám je stál sil ještě více. Jen proto, že jsou to hodní chlapci, jsem nedostal klackem přes hlavu. Nebo že to bylo proto že by ten klacek neuzvedli? Nevím, neřeším. Jeli jsme dál...

...cestou, která vedla nádhernými horami, kde poušť a kamenité kopce občas narušily plocha zvláštní barvy. Tam kde tekla nebo stála voda, rostly různobarevné rostliny. Od šedivé, přes žlutou až po zelenou i hnědou. A kde je voda a rostliny jsou i zvířata. Když Vám taková lama Vikuňa rozvážně vejde pod kola, jsou to dvě překvápka. Jedno že tam je a druhé, jak vypadá. Já ji znám jen ze zoo. A mezi lamami občas osel či dva. Chytře koukají a žerou. Lama kouká překvapeně a trochu, no, jak bych to napsal, hloupě. Zato osel? Kouká a myslí si: Takových už jsem viděl... Nehádáme se. On je tam přeci doma, ne?

Dojeli jsem k El Tatiu. Vlastně k pár domkům kousek od El Tatia. Ještě přesněji k závoře, na cestě u pár domků, kousek od El Tatia.
Zavřené závoře.
A za ní stojí malý bodrý chlapík s horskými brýlemi a rouškou a sděluje nám s vážnou tváří, že je zavřeno. To si snad dělá pr...

Nedělá.

Myslí to smrtelně vážně a aby to zdůraznil, věší na závoru zámek a zamyká.

Zkoušíme ho přesvědčit, aby nám půjčil svou postel, že tam do rána počkáme. Nebo že si tam postavíme stan. Ne. Ale aby nás nalákal, říká, že nejhezčí pohled na gejzíry je při východu slunce, tedy kolem 7.hodiny ráno. Tak že prý máme přijet. Což v reálu znamená sednout na motorky, odjet po varhánkové cestě 70 km do San Pedra de Atacama, ráno vstát v 5, sednout na motorku, dojet 70 km po stejné rozebírací cestě zpátky do 4200 mnm a tam se podívat, jak možná některý gejzír vyplivne pár litru smradlavé vody do výšky od 50 cm do několik metrů. To jistě. Takovou radost tomu inkovi neudělám. 

Byl jsem tam a fotky stáhnu z gůglu. 

Odjíždíme směr San Pedro de Atacama s pocitem, že cesta je přece cíl, ne? Cestou ještě potkáváme pár vesnic postavených zřejmě pro turisty, takže přes lákavé reklamy na jídlo pití zpěv nám neprodají ani prd.

Naštěstí San Pedro je moc hezké městečko s milými lidmi a dobrými restauracemi. Skvělé maso které v Chile fakt umějí udělat, výborný salát a kola trochu nahradí vztek na prcka co nás nepustil dál. I ubytování v oáze za čtyřmetrovou zdí a ostnatým drátem naše potřeby splnilo a motorky ochránilo.

Další krásný den máme za sebou, i když už docela náročný. Ale proto jsme tady. Zítra nás čeká něco úžasného. Chci vidět okno do nebe. Co to je? Čtěte zítra.

Pac a pusu z Chile