7. Argentina poprvé
Privátní zpráva: Pro naše přátele, obzvlážtě ty zelené a také ty, co si kupují jen knížky s obrázky, aby je nemuseli číst, jedna soukromá zpráva. GPS tracker nevlastníme již od návštěvy Santiaga de Chile. Psali jsme to ve zprávě č. 3.
Lépe řečeno vlastnické právo nebylo převedeno, ale držba věci se změnila. Teď tu mašinku drží některý ze snědých bratrů v tržnici Bio Bio na rohu Placer a San Francisco a asi se k nám už nevrátí. Proto se nepohybuje!
Sobota, 6.1.2023. První noc v Argentině a o 4000 metrů blíž k nebi, než je zdravé. Noc stála za prd. Dýchat se pořád nedá a navíc mě nejak bolí klouby. Asi virózka.
Po snídani, která byla nejslabší od začátku cesty, jsme zamávali našemu hotelu a jali sjíždět z výšin Kordiller do normální výšky.
Z polospánku při jízdě pořád rovně nás vyrušila rustikální stavba s nápisem "Restaruant & Hospedaje". A ješte "Wifi". Uvnitř to bylo ještě rustikálnějši. Paní se širokým usměvem, který jasně říkal, že se před třiceti lety pohádala na život a na smrt se svým dentistou, nám začala nabízet kdovíco. Ještě že je "kafe" mezinárodní slovo. To ostatní jsme nerozuměli, ale odkývali. Tak jsme dostali ke kávě nalámanou bagetu a heslo k wifině.
Po krátké zastávce a ještě kratším dialogu s vnučkou usměvavé pani pokračujeme dál.
Salinas Grandes de Noroeste je obrovské jezero soli. Dá se na ně vstoupit, nebo prý i vjet. My jsme to raději nezkoušeli. Hned na kraji jezera probíhala těžba soli, velké hromady bíle hmoty a spousty pytlů kryly výhled na jezero jen chvilku. Pak se otevřela pred námi obrovská bílá planina. Oči začali od té bílé skoro bolet. Zastavili jsme na parkovišti a stejně jako hromada dalších turistů jsme provedly místní rituály. Vyzkoušet, jestli se na tom dá klouzat (nedá, i když to vypadá jako sníh), ochutnat, jestli je to slané (je) a vyfotit sochu ze soli (to už jsem nedal). Bez nákupu suvenýrů a skoro osleplí jsme po chvíli uháněli dál.
To, co nás čekalo pak, bylo úžasné. 45 km zatáček. A téměř bez provozu. Stelvio hadr. Máme natočeno spoustu materiálu na kamerách, kdoví, jestli se na ně někdy podíváme. Ale zážitek skvělý.
Sestup do 2000 metrů trval docela dlouho. A na konci byla další turistická atrakce, městečko Purmamarca. Parkování za peníze, drahé pouliční jidlo a na náměstíčku mejdan s tržnicí. Ale byla to příjemná zastávka. Najezeno, napito, vybrán bankomat a i helado se našlo. Já měl vanilla.
Ten bankomat jsme řešili proto, že v Argentině zjevně nejsou takoví kamarádi s platebními kartami, jako v Chile, kde se dalo platit plastem i na záchodcích. Tady buď neberou, nebo se ksichtí, anebo vám přičtou k útratě ještě 7%. Jó ten bankovní sektor, ten s tím lidstvem mává.
Vyrazili jsme do poslední části dne. Údoli Quebrada de Humahauca je prý nádherné hlavně tím, že zvrásněné mořské dno, které se tu miliony let tvořilo a pak se obnažilo, nebo vystoupilo, je barevné jak omalovánky. Prý sedm barev má. Celá cesta do městečka Humahauka se proplétala údolím, ale tolik barev tam nebylo. Až na konci, za tím městečkem a po 25 km výstupu po rozebírací cestě, a také po již obvyklé závoře s malou úřednici, která musí zapsat kdo jste, odkud jste, jakou velikost podprdy máte a vybrat á 100 Argentinských pesos a to všechno v polorozpadlé boudě uprostřed ničeho, se nacházel zázrak. Co příroda dokáže…
Dostali jsme se tam na poslední chvíli, půl hodiny před západem slunce a připravoval se deštík. Ale i tak jsem na to koukal jak na zjevení. Kdybychom jeli ještě blíž, určite by to stálo za to ještě víc, ale bouřka je neúprosná. Takže rychle foto, zbalit a šup zpatky do Humahuaky pod nějakou střechu.
Stihli jsme to jen tak tak. Bydlení v malém hotýlku v koloniálním stylu se 4 postelemi v pokoji s rozestupy 40 cm bylo spartánské, ale my jsme zvyklí už na ledascos. Jsme pod střechou, motorky též, tak paráda. Chlapci vyrazili do šumu a já se dávám do psaní. mám 4 dny zpožděni. Snad už se přizpůsobím novému životnímu rytmu a přestanun usínat pokaždé, když uvidím postel.