den 70. boj

Probouzíme se v borovém háji, kam ani sluníčko nemůže. Ospale vylézáme ze stanu a venku už na nás čekají dva psi, jestli prý nebude něco k snídani. No sami nemáme, balíme, hygiena a projížďka po vymřelé vesnici, kde jsou i dvě restaurace, ale už nějaký čas zavřené. Asi tu byl dřív daleko větší turistický ruch. V místním obchodě snídáme nějaké kousky z listového těsta, udělají mi i rozpustnou kávu, nakupujeme zásoby a vyrážíme. 

Až sem byl asfalt, který se změnil v tvrdou šotolinu, tak uháníme svižným tempem dál. Ale co čert nechtěl - zase kamiony, jak proti nám, tak s námi. Začínám mít obavy, co bude dál. Naštěstí nic, jezdily jen do nějakého lomu. Jak jsme minuli místo, kde kamiony končily, cesta se rapidně mění, je užší a kamenitější. Po tom, co už jsme projeli, je to pořád pěkná cesta. Vine se údolím a je pořád na co koukat.  

Místní tady mají takový zvyk, že staví u silnic různé objekty s křížky a svatými, ale jejích pravý význam neznám. Asi za mrtvé na silnici nebo jako modlící místa, aby se na silnici nic nestalo.

Odbočujeme na krátkou zajížďku k horskému jezeru. Cesta ce výrazně zúžila a začala stoupat. Po čtyřech zatáčkách už jsme vysoko nad údolím, že v pravé koleji nejedu, neb se mi občas zatočí hlava. Úžasná panoramata. Ty jsou ovšem po celou dobu výjezdu k jezeru. Za chvilku dojíždíme dva cyklisty, šlapou do kopce jako kráva, jedou vedle sebe a ještě si povídají, strašné. Opatrně je předjíždíme snad v té nejhorší zatáčce, která byla na celém výjezdu. Tak chtě nechtě jim musíme trochu zaprášit. Dorážíme nahoru a vidíme, že to je umělé jezero s přepadem a hradidly, které lze nastavit dle potřeby. Je zde i stanice měřící výšku hladiny jezera, takže asi nějaká nádrž na zachycení tajícího sněhu. Vypustím drona, udělám pár záběrů a sjíždíme dolů směr přechod. Po cestě dolů potkáváme známé cyklisty, jak stále statečně šlapou do kopce a v duchu je obdivujeme.  

Těsně před přechodem jsou  termální lázně, pěkně zařízené parkoviště, grily, hřiště pro děti s houpačkami a skluzavkou. Až na jedno auto tu nikdo není, tak se jdeme podívat. Všechno je takové poněkud opuštěné a nepoužívané, divné. Jdeme k termálním vanám, které jsou plné vody, no prostě idylka. Ta ovšem skončí, když zjistíme, že voda je studená. Ha, i takový podnikatelský záměr může ztroskotat. 

Jdeme na celnici, tu projíždíme jako nůž máslem, neb tu jsme jediní. Na skutečnou hranici je to asi 11 km, stoupáme stále do kopce a kocháme se. Hranici poznáváme jednoduše, vlají tu vlajky, bysta nějakého kapitána a výrazná změna silnice, prostě Argentina. To abychom se nenudili, kameny střídají cesty vysypané štěrkem, sem tam nějaký brod a k závěru písek z kopce, ale to už po 6 km vidíme argentinskou celnici. 

Vstupujeme dovnitř, předkládáme dokumenty, a už je tu problém. Požadují po nás papír vystavený chilskými úřady k motorce. Snažíme se vysvětlit, že si ho nechali na chilské straně, ale ozbrojený voják si mele svou "já chci ten papír". Bez něj vás nepustím dál, vraťte se zpět a přivezte ho. Otáčíme stroje a za hrabání zadních kol vyrážíme na cestu hrůzy zpět. Po příjezdu na chilskou hranici vysvětlujeme, teda spíš Petr vysvětluje, co po nás chtějí. Tam celníci vrtí hlavami a dostáváme alespoň kopii vytištěnou ze systému, ale bez razítek, s tím, že na moto jiné něž chilské nebo argentinské se vztahují jiná pravidla. Máme alespoň něco, a tak vzhůru do sedel a zpět. Čas přejezdu zkracujeme a říkám si ,kdybych to měl jet ještě jednou, tak si asi rozbiji hubu. Ještě jsem nepoznamenal, že poprvé jsme chilskou hranici navštívili něco kolem půl třetí.

Důležitému pistolníkovi ukazujeme papíry, co jsme dostali. Na nich je ještě cosi napsáno rukou a on si stále mele svou, že to nemá razítka a že ho to nezajímá. To už začíná jít do tuhého, my se stále nenecháváme odbít. Španělštinou, angličtinou a češtinou (tou nadávám), mu stále vysvětlujeme, že jsme hranice překročili už několikrát a vždy to bylo takto, a ne tak jak říká on. Nakonec se dovídáme, že nemají spojení s velením, aby se zeptali. Prý fouká vítr. Jo bez spojení není velení.

My si rozkládáme křesílka a vybalujeme svačinu, tím se snažíme dát dostatečně najevo, že už nikam nepojedeme. Po chvíli někdo sedá do auta, v jedné ruce vysílačku, ve druhé mobil. Asi jede na signál, aby se zeptal. To už je 17:50 hod.

Po nějaké době se vrací a najednou to jde, udělají s námi pasovku, bez razítek, zapíšou si nás do nějakého sešitu a řeknou, že až přijedeme dolů, musíme na skutečnou celnici. Dolů je to 100 km. Odjíždíme od pokořených ozbrojenců po cestě, o které si myslíme, že za 2,5 – 3hod budeme na celnici. Chyba lávky, to co nám komunikace připravila, poněkud kazí náš odhad. Kamení, sypaný štěrk, hrubý písek a brody. Ovšem ty panoramata jsou úžasná, skály mění barvy a tvary. Stavíme, fotíme a kocháme se. Pomalu se stmívá a my se začínáme koukat po nějakém místě na spaní. Nacházíme pěkný plácek schovaný za velikým kamenem, stavíme stan, vaříme čaj a já spořádám balíček sušenek, neb dnes toho bylo málo k jídlu. V dálce se blýská, ale hromy nejsou slyšet. Trochu omytí v řece, co bublá pod námi, a šup do spacáků