den 71. zpět do Chile

Ranní potřeba záchodu Petra vyžene ze spacáku něco kolem osmé hodiny. Kupodivu poté znovu zalézá do stanu a spacáku se slovy: "Tam je zima jak v ruském filmu, počkáme tak 15 - 20 min., než do údolí bude svítit sluníčko". Souhlasím, otáčím se na druhý bok a spokojeně čekám na sluníčko. Z 20 min. je asi hodina a ve stanu začíná být příjemné teplo. Okolo stanu po silnici projely dvě auta a vždy zpomalily, asi z ohleduplnosti k nám. Vylézáme do krásného slunečného dne, vaříme čaj a přikusujeme hot dogové rohlíky se salámem a sýrem. Okolo projíždí gaucho na koni se čtyřmi psy, pozdravíme a cpeme se dál. Za chvíli přijíždí nějaký pick up, zastavuje a ptá se, jestli je na "pistě blanko" (bílé cestě) nějaký problém. Vrtíme hlavou a nějak nechápeme, na co se vlastně ptá.

Po sbalení stanu vyjíždím z hlubšího písku, k tomu kličkuji mezi trsy trávy, až sebou šlehnu o zem. Zvedáme moto a jedeme dorazit zbývajících 42 km k celnici. Z této silnice RP-226 se stejně nedá nikam uhnout, tak proto asi je celnice v civilizaci. Slunce krásně svítí a cesta se stále vine údolím, ale na ní najednou písek. No ještě, že jsme včera zastavili za světla. Kdo nikdy nejel na písku, netuší, jak moc to odporuje zdravému rozumu. Váhu dozadu, a když je přední kolo neklidné, tak přidat plyn, ale opatrně, aby bylo za chvíli vůbec kam přidávat. Začínají se objevovat bílé skály a pomalu nám dochází, proč pista blanko. Za zatáčkou nám to dojde úplně. Na cestě je krásný bílý povrch z bílého hrubého písku, až oči přecházejí. V dálce vidíme nějaké pracovní stroje, asi oprava komunikace. Na silnici je vrstva, nevím jak vysoká, bílého jemného písku, fakt super. Pomalu se blížím k dělníkům, kteří jsou opření o nákladní auto, pozdravím a chci jim mávnout. V ten okamžik si přední kolo dělá, co chce, tak raději zastavuji. To se ovšem nemělo stát, obě kola se pomalu boří do písku a motorka stojí. Rychle se zase rozjíždím a snažím se vyprostit z této pasti. Po značně dlouhé době se daří nabrat rychlost a motorka se alespoň trochu stává ovladatelnou. Pokračuji zdárně asi 30 kilometrovou rychlostí, když tu vidím Petra s kamerou číhajícího u krajnice. To nevěstí nic dobrého, zpomalím na čůrajícího psa - obě nohy dolů a pomalu. Nic hrozného tu nečekalo, divné. Tak nabrat rychlost a s rozumem dorazit cestu.

Ve vesnici Las Loicas, kde se nachází celnice, je i hospůdka, odbočím z trasy k celnici a musím pro něco k pití, nejlépe Colu. Po občerstvení šup na celnici. Jak tak na ní koukáme, je to zároveň celnice obsluhující i další přechod paso Pehuenche. Vzhledem k problémům, co nám způsobili Argentinci, již není čas na to jet dál do Argentiny, tak zase zpět do Chile. Jdeme k prvnímu úředníkovi, vysvětlujeme včerejší anabázi, on nic neví, celkem rychle nás odbavuje, že prý je to takhle OK.  Ještě se ptáme na benzín, neb ho máme po včerejším ježdění pomálu. Posílá nás zpět do hospody, že prý tam ho mají. Výčepák na dotaz ohledně benzínu přikyvuje a odněkud zezadu přináší plastové kanystry a každý tankujeme 10 litrů na Argentinu za nekřesťanskou cenu, asi 25 Kč. Vracíme se na celnici a tam na nás mává úřednice, že prý na nás čeká už od včerejška. Vysvětlujeme zdržení, ona se usmívá a vše jde jak na drátku. Když sdělíme, že musíme zase do Chile kvůli času, skočí s námi ještě za celníky, nechá si orazit papíry, co vytvořila a zase je uloží do složky, pak ještě nezbytná kontrola zavazadel a hurá na chilskou celnici vzdálenou cca 60 km. Asi po 10 km je odbočka na Banos Termales Cajón. Odbočujeme a po 12 km přijíždíme do úplně jiného světa. Jako by tady žili hipíci. Po příjezdu se nás ujímá paní, ukazuje tady jsou vany, tady záchod, tady sprcha a tady restaurace. Jo za vstup sem chci 1.200 CPL (35 Kč). Dáváme empanadas a chvíli uvažujeme, že přespíme, ale pak se dáváme na cestu, je moc brzo.  

Po překročení hranic narážíme na centrum údržby silnic, do kterého se opřela lavina sněhu. 

Pak už celnice bez problémů a hurá dál. Po pár kilometrech narážíme na velké stádo krav, které honáci ženou do údolí. Není jiné cesty, tak musejí po silnici. Pomalu se proplétáme stádem a pak se spouštíme dolů do údolí po krásném asfaltu. Zastavujeme u první restaurace, Corddillera, dáváme večeři lomo a papas fritas (kus hovězího a hranolky). Vidíme, že inzerují i kemp, domlouváme se s paní a ta nám ukazuje místo pod zrajícími hrozny vína. Postavíme stan bez horní plachty a s pohledem do hroznů usínáme.