den 91. ochromené Potosí

Už snídaní, která byla mimochodem už konečně snídaní, nás vyruší hluk za okny. Nahlédnu ven a tam nějaký průvod demonstrující za bůh ví co. Počkáme, až se situace uklidní a jdeme na prohlídku místního nádraží. Ta končí hned u vstupních dveří do budovy, prý soukromá dráha a tam nemůžeme. Tak děláme několik fotek venku a na hlavní třídě. Zjevně to tu dávno železnicí žilo.

Usedáme na stroje a vyrážíme směr Potosí, kam po 200 km bez problémů dorážíme. Potosí je druhé nejvýše položené velkoměsto na světě s největším stříbrným dolem na světě, a to je důvod k navštívení. Už když jsme se blížili k hranicím města, překvapilo nás množství zaparkovaných aut. Proplétáme se parkovištěm, některá auta se otáčejí, chtějí odjed. My stále kličkujeme a najednou zátaras ve formě různých předmětů, židlí a sedících lidí, prostě blokáda na vjezdu do města. Chvíli se rozhlížíme, až vidíme, jak nám jedna paní, co blokuje ulici, ukazuje, ať to objedeme okolo. Poslechneme a po něčí zahradě a chodníku objíždíme blokádu a míříme k benzince natankovat. Neujedeme ani 500 m a další zátaras. To už jsme moudřejší, vyhoupneme se na chodník, protáhneme se okolo sloupu a jsme za zátarasem. Dorážíme na benzínku a tady nás čeká nemilé překvapení v tom, že obsluha nás informuje "cizincům benzín neprodáváme", prý ať jedeme k jiné pumpě. Nevěřícně koukáme a odjíždíme. Navigace nás vede do kopců k další benzínce, ale ta je zavřená. To už přestává být legrace, hledáme další, ale pořád narážíme na různé zátarasy, buď ve formě pouze nataženého provazu, který lze nadzvednout a podjet, nebo nákladním autem zatarasenou ulici. Pokoušíme se alespoň nalézt cestu na rozhlednu nad městem, což se daří. Bohužel rozhledna je zavřená již několik let. Dělám pár fotek, jedeme dál hledat benzínku. U jednoho zátarasu se nás ujímá človíček na mopedu, že nás dovede k benzínce. Po objetí několika zátarasů a podjetí provazů konečně brzdíme u benzínky. Tam se dovídáme, že cena pro cizince je 3x vyšší než pro místní, zapisují pasy, SPZetky a jména, a my můžeme konečně natankovat. Cena v přepočtu je 31 Kč. Teď už jenom vypadnout z tohoto blázince. Podle dostupných informací se jedná o 48 hodinovou stávku učitelů za lepší vzdělání Bolívanů. Ministr něco nasliboval a ono nic. Po dalším lehčím bloudění se nám podařilo zmoknout a nakonec i nalézt výjezd na silnici směr hlavní město Sucre. 

Po prohlídce mapy si dáváme za cíl asi 40 km vzdálené Betanzos, kde by měla být možnost ubytování. Bohužel obě dvě možnosti jsou zavřené, tak padne rozhodnutí dorazit až do Sucre. Cesta ubíhá, na silnici není skoro žádný provoz a pomalu zapadá sluníčko. Náhle zahlédnu přes řeku Pilcomaiyo neuvěřitelný most Puente Mendez. V posledních paprscích světla jedeme k mostu a fotíme most z jiné doby. Vylezeme i po žebříku na vrchol a pohlížíme na stavbu z poloviny 19 století, visutý renesanční most, který nechal postavit prezident Aniceto Arce. Do cíle dnešního dne dojíždíme za tmy, ale o to s větším adrenalinem způsobeným provozem v hlavním městě. Všichni někam jedou, proud tě pohltí, a když máš štěstí, tak ho opustíš přibližně tam, kde jsi chtěl. Ufff