den 93. výprava do daleké minulosti

Na dnešní den jsme naplánovali prohlédnout si stopy dinosaurů, co zanechali kousek od města Sucre, a návštěvu kráteru po dopadu meteoritu.

Odjezd byl poznamenán čekáním mezi dešťovými přeháňkami. Když už to vypadalo, tak jsme vyrazili k motorkám, a než jsme stačili odjet, tak zase řádná přeháňka. Hráli jsme tuto hru na schovávanou asi 40 min, a pak se oblékli do nepromoku. Po zařazení se do sobotní dopravní špičky spadlo asi 15 kapek a za dalších 20 min vysvitlo sluníčko, úžasná cesta ve vlastním potu. Stopy dinosaurů se nacházejí hned vedle vápenky na skále, co stojí svisle, to samo o sobě už na začátku není moc věrohodné. Nic naplat, tvrdí tady, že deska se při vrásnění takto otočila, no budiž. Stopy jsou hodně zřetelné, ale přijdou mi strašně blízko u sebe na to, jak veliká jsou to zvířata. A navíc jsou za plotem, takže se moc blízko nedostanete. No posuďte sami.

Poté vyrážíme ke kráteru po meteoritu vzdálenému nějakých 60 km, ale na opačné straně města. Vzali jsme to po takovém jako okruhu, tak to nebylo tak strašné. Po asi 30  km odbočujeme z asfaltu na cestu vydlážděnou kameny, která se po pár kilometrech změnila v pěknou šotolinu. Dorážíme na místo dopadu meteoritu a krásně je vidět, jak to sem křáplo. Zastavujeme ještě u vodopádu a pak jdeme nahlédnout do Ďáblova jícnu

Další plán je přiblížit se k městu Oruro. Pomalu opouštíme místo dopadu a mně se pořád nechce opustit toto místo, ani nevím sám proč. Při cestě ke kráteru jsem si všiml poutače na hotel, tak říkám Petrovi, jestli se tam nepojedeme podívat. Na místě, kde je jen pár baráků, by mě zajímalo, jak může vypadat hotel. Moc se mu nechce, ale když se musíme vrátit ze zkratky, co se nedá projet a jedeme skoro okolo, tak souhlasí a jedeme se podívat. Tam nás přivítá milá paní majitelka a tak se ptáme na něco k jídlu, ochotně přikyvuje a zároveň nabízí ubytování s večeří a snídaní. Zatím nic neříkáme a čekáme na oběd. Dostáváme plátek kuřete s quinou (něco podobného rýži) a hranolky. Bylo to tak strašně dobře okořeněné, že jsme to zblajzli, až nic nezůstalo. Pak se dozvídáme, že majitelka je bývalá kuchařka. Padá rozhodnutí zůstat tu do druhého dne. Ještě dostáváme tip na odpolední výlet za vodopády. Ty bohužel kvůli vysoké vodě nevidíme, ale to neva. Na večeři se podává typické bolívijské jídlo, které už nevím, jak se jmenuje. Nudle, maso, zelenina v omáčce a opět vynikající. Poté následuje dlouhé povídání s místními dámami, babička, matka a dvě dcery. Babička je opravdu čupr baba a vypadá, že to tu má na povel.