den 97. Silnice smrti

Kdo navštíví Bolívii a ještě k tomu na motorce, určitě nevynechá návštěvu Silnice smrti. Tato komunikace byla v minulosti jediná, co spojovala město La Paz a Corioco. Silnice byla vybudována v roce 1930 paraguayskými válečnými vězni. Je zaříznutá do hory vysoko nad údolím a místy široká pouze něco přes tři metry. Začíná ve výšce 4.750 m.n.m a potupně se sjede až k 1.100 m.n.m. Je obousměrná, takže vyhýbání je velice obtížné. Ročně na ní zahynulo okolo 300 lidí. Dnes už je vybudovaná nová asfaltová silnice na druhé straně údolí. Původní cesta je už navštěvována pouze turisty, hlavně na kolech, kteří sjíždějí 60 km úsek. Ve městě La Paz je spousta kanceláří nabízejících tento adrenalinový zážitek. Již přes 20 cyklistů zaplatilo tento zážitek životem. Na této silnici, jako jediné v Bolívii, se jezdí vlevo, aby řidič mohl přesně vidět okraj silnice. Tak na takový zážitek jsme se vypravili. Vyrazili jsme z La Paz, vystoupali do výšky 4.750 m.n.m, kde kolem silnice všude ležel sníh a po nové silnici sjížděli dolů do městečka Corioco, kde dáváme oběd. Cesta něco přes 100 km. V městečku Corioco navštěvujeme typickou restauraci s názvem Pizzeria Italiana a dáváme těstoviny. Poté na druhé straně náměstí café frapé a pak už směr vzhůru po Silnici smrti. Nepojedeme jí dolů jako nějaký upocený cyklista. Cesta je ze začátku široká, že i dvě auta se mohou vyhnout, překonáváme brod, kde už je jedno auto zaparkované a probíhá mytí auta, praní prádla a zároveň očista těla. Po pár kilometrech dojíždíme k budce se závorou, sice zvednutou, ale z okýnka na nás kouká paní a něco povídá, asi chce peníze. Sundáaváme helmy a Petr se dává s paní do hovoru. Situace je ale výrazně horší, než jenom zaplatit. Dovídáme se, že silnice je neprůjezdná, protože před třemi měsíci voda odnesla kus silnice a cyklisti musejí přenášet kola, ale motorka je moc těžká, a tak jí nepřeneseme. Petr se ještě ptá, jestli se můžeme jet podívat tam, kde je cesta spadlá, a jak to je daleko. Prý asi 40 min., ať jedeme. Neradostně sedáme na naše Šamachy a pokračujeme vzhůru. Asi po 30 minutách přijíždíme k bagru Caterpillar, co urovnává silnici a odklízí napadané kamení. Tudy by to pořád šlo, bagr nám udělá cestičku. Bagrista říká, ať se jdeme podívat dál, že nás tyto nápady přejdou. Vyrážíme pěšky a začíná pršet. Než dojdeme do místa, kde se šlapačkou by to šlo, jsme poněkud namočení. Ještě, že výška je nějakých 1.500 m.n.m a je dost teplo. Uděláme něco fotek a otráveně odjíždíme zpět k asfaltce. Dole, kde upocení cyklisté odevzdávají kola, dávám kávu a něco k pití. Oni jsou sice upocení, ale projeli Silnici smrti. Nastupujeme cestu zpět, ale netušíme, že ještě není konec zážitkům. Asi v polovině stoupání začíná pršet, oblékáme nepromoky a asi za 15 minut vjíždíme do mraku a viditelnost se pomalu zmenšuje tak na deset metrů. Pohybujeme se rychlostí kolem čtyřiceti, čas ubíhá a začíná se smrákat. Pamatujete, jak jsem psal, že místní moc nesvítí, myslel jsem, že to je jen ve městě, ale opak je pravdou. Je to i tady na silnici. No prostě úžasné, déšť, mlha, šero a některá auta nesvítí nebo jen jedním reflektorem. Cesta opravdu pomalu ubíhá a už je regulérní tma s mlhou a teplota klesá na čtyři stupně. Doufáme, že nahoře v pasu to nebude klouzat. Najednou vyjedeme z mraku a můžeme trochu zrychlit, neboť i déšť ustal. To zrychlují i místňáci. Když nás předjede autobus pro 12 pasažérů, dobrá, ale když začne před pravotočivou zatáčkou, do které rozhodně není vidět, předjíždět kamion a předjíždí celou zatáčku, to už jako Evropan nechápu. Nakonec překonáme paso a pak už bez vážnějších problémů (pokud neberu v potaz sebevražedné předjíždění okolo nás) dorážíme na hranice La Pazu. Teď už jen překonat provoz bez pravidel, kdy se ze tmy vynořují auta a vynucují si přednost, blinkr použijí výjimečně a ještě není jasné proč. Jediné, co dává smysl, jsou čtyři blinkry, to zpomalují. Po osmé hodině brzdíme před Burger Kingem a dáváme večeři. Na hotelu horkou vodu a pak do pelechu. 

Tak to byla naše Silnice smrti. Po asfaltu za mlhy, deště, tmy a s místními řidiči.