První kilometry v Maroku
První slova, která jsem ráno uslyšel byla "Kurva, pod tím prostěradlem ale byla zima". Když jsem se Radka zeptal, proč nezavřel okno, tak prý se mu nechtělo vstávat, a na otázku, proč spal na dece místo pod ní odpověděl, že žádnou nemá. Nechal jsem ho při tom a šel jsem si vyčistit zuby. Po návratu ležel pod dekou, kterou měl krásně zastlanou v posteli, že jí považovat za součást matrace. Říkám, tak vidíš a on jsme v Africe, kdo by počítal, že tu bude deka.
Po vydatné snídani jsme vyrazili na hranice s Marokem. Naše představa, že dnes když nepřijede loď , bude méně lidí, byla poněkud lichá. Naštěstí jsme většinu fronty předjeli a pak čekali asi jen 4 auta. Když jsem strčil pas do okýnka, trvalo dost dlouho, než jsem ho znovu mohl vidět. Za okýnkem probíhal čilý telefonní ruch a občas i smích. Pak proběhl dotaz, jestli mám ještě jeden pas, odvětil jsem, že nikoliv a pak zase nic. Až po nějaké době se objevil mužíček v civilu a ptá se mě:"Parles-tu Francais?" Vrtím hlavou a on lámanou angličtinou, které rozumím i já, se ptá jestli už jsem byl v Maroku. Odpovídám ano v roce 2013 a on na to problém a odvádí mě do celní budovy. Tam mě nechá na chodbě a zaleze do kanceláře. Asi 10 min. se nic neděje, pak vystrčí hlavu jiný chlapík a zase "Mluvíte francouzky?" Opět vrtím hlavou a dveře se zabouchnou. Zase čekám a koukám na mříže, co mi znemožňují odchod z budovy. Po dalších asi 5 minutách vychází chlapík, co mě sem přivedl, a odvádí mě zpět k motorce. Po cestě se dozvídám nebo spíš domýšlím, že byla chyba v systému, ve kterém nebyla informace o tom, že jsem opustil v roce 2013 Maroko. Dostal jsem pas, prolezlý zavazadla a hurá do Maroka.
Vyrážíme na místo, kde se chceme napojit na TMT vzdálené asi 100 km. Po cestě zastavujeme na malý obídek a s plným bříškem cesta rychle utíká. Najednou odbočujeme z asfaltu, kocháme se výhledy a skáčeme na kamenech. V městečku Taourirt dáváme čaj a za chvilku pádíme dál. Za jízdy prohlížím mapu okolí cesty a vidím další přehradu. Pojmu to jako náš dnešní cíl, kde rozbijeme stany. Sjíždíme k přehradě Hasan II, kde jsou sem tam hliněné domečky různého stavu, a hledáme místo, kde se utábořit. K našemu údivu všechny domky jsou obydleny a nikde mimo domky nenacházíme místo, které je bez kamenů, kam by šel postavit stan. Tak po poradě vyrážíme co nejrychlejší cestou do města Debdou, ve kterém jsou uvedeny dvě místa na přespání. Dojíždíme za tmy a šplháme nad město k jedné možnosti ubytování. Nic nikde nenacházíme, až se najednou otevírají dveře jednoho domu a Radek se snaží říci, co sháníme. Po chvilce vyleze mladá holčička a gestikuluje, abychom chvíli počkali. Tak tam stojíme a koukáme pod nás, kde krásně svítí město. Po chvilce přichází pán a domlouváme ubytko, snídani a večeři. Dostáváme dva pokoje a po chvíli Radek ukazuje ve svém pokoji na helmy na motorku a nějaká zavazadla. Dovídáme se, že tu jsou ubytovaní nějací Francouzi, ale že se jeli podívat do Marzougy, tak to je prý teď volné. Ještě se koukáme na předpověď počasí a zjišťujeme, že dva dny bude pršet. Padne rozhodnutí rychlá jízda do Outat El Haj, kde je nějaké ubytování a kde přečkáme déšť.
Ráno rychlým přesunem překonáme 150 kilometrů, ubytujeme se na hotelu ale pouze na jednu noc, neb se změnila předpověď, a jdeme do města na něco k snědku než začne pršet. Nutno poznamenat, déšť nikde, i když snímky radaru ukazují něco jiného. No tak uvidíme jak to bude dál.