Zase na výlet...
V Igoumenitsi jsem sjižděl z trajektu již potřetí. A pokaždé mám pocit skoku do nového světa. 32°C, modrá obloha, stovka motorkářů různého věku, vzhledu a zřejmě i zkušeností, natěšená na příští dny, to vše vytváří neopakovatelnou atmosféru. A po 25 hodinách v trajektu v malé kabině, zkroucený na sedačce palubní kavárny, nebo jako my ležící na karimatce na palubě lodi pokryté vodou, sazemi ze spáleného mazutu a vším, co spadlo ze stolků, se ven všichni těší.
Naše cesta na jižní Balkán začala o tři dny dříve tradiční setkáním ve Vyšším Brodě, který je už léta výchozím bodem našich výprav na jih Evropy. Protože odjezd trajektu z Benátek, původně plánovaný na sobotu, byl odložen na neděli, získali jsme jeden den navíc na přesun. Je to sice z dlouhodobého pohledu komplikace, ale alespoň si trochu obrousíme nové pneumatiky v alpských zatáčkách, kterých je v Dolomitech požehnaně.
Do kempu Fusina jsme dorazili v sobotu odpoledne spokojení a připravení na vše. Večer jsme si zahráli na turisty a navštívili zdejší městečko na ostrově. Prý je to tam hezké. Jede se tam místní vodní MHD, tak jsme na jednu nasedli a vyrazili. Spolu s námi měla stejný nápad i skupina skutečných, anglicky mluvících turistů, kteří se ovšem chovali trochu německy. Hlavně co se hlasitosti týká. Později jsem na ně narazili v tom městečku a vždy byly nepřehlédnutelní. Obzvláště když se rozhodli na Ponte dell'Accademia vytvořit skupinovou fotografii a tím zablokovali na deset minut provoz pro asi tisíc ostatních turistů včetně nás, zanechali ve všech nesmazatelné emoce.
I tak byla návštěva Benátek parádní a večeři v restauraci zastrčené v malé uličce jsme si užili tolik, že jsme málem nestihli MHD zpět.
Ráno jsme měli jedinou práci, a to se dostat na trajekt. Navzdory dlouholetým zkušenostem jsme do přístavu dorazili až mezi posledními, takže jsme si nejen vystáli dlouhou frontu na odbavení, ale i jsme se pozdě nalodili. Takže jsme našli asi nejhorší místo na palubě na přespání. Bylo tak příšerné, že jsme nakonec našli druhé nejhorší místo na palubě a tam jsme strávili celých 25 hodin. V noci navíc začalo na moři pršet a z paluby nad námi teklo přímo na nás. Dobrodružství hned od začátku.
Opuštění trajektu bylo čiré potěšení.
Čekal nás přejezd po řeckých dálnicích kolem Soluně do Kavaly, kde začíná první naplánovaná terénní vložka. Zvládli jsme prvních 200 km a ubytovali se večer v milém penzionu u moře.