Hurá do Zagory

V úterý vyrážíme směr Zagora. Cestu pouští dlouhou 240 km máme rozdělenou na dva dny s přespáním v poušti přes Ramlia, Sidi Ali a Tissemoumine. Prvních asi 20 km má být po asfaltu a pak už jen zpevněná cesta a bůh ví, co dál. Plány se ale opět mění, u vesničky Jdeid stojí lidé s autem a informují nás, abychom tudy nejezdili, že vítr co přes dva dny foukal, přesunul značné množství písku na cestu a ta je neprůjezdná. Ať uhneme na sever a objedeme to. Koukáme do mapy, nacházíme paralelní cestu v Mapy.cz a OpenStreet maps v Garminu (google maps jsou úplně mrtvé) a vyrážíme. Kamenitou cestu s tvrdým podkladem střídá občasný písek, někdy hlubší jindy méně. V jednu chvíli nás hodně používaná cesta zavádí mimo zakreslené cesty v GPS, a tak zastavujeme a hledáme, co s tím. Náhle u nás zastavuje místní motorkář na mopedu, kouká na nás a ptá se, kam jedeme. Ukazujeme mu na navigaci městečko Sidi Ali, kam potřebujeme dojet. Ptáme se, jestli můžeme touto cestou a on na to, že nás zavede, že je berber GPS. Souhlasíme a vyrážíme (udělali jsme základní chybu, nezačali jsme mluvit o ceně). Říkal, že nás dovede k řece a pak se vrátí. To jsme ale nevěděli, že to bude asi 25 km. Cesta se klitatí dost často pískem, který se nám stavá osudný. Domorodec na svém mopedu váží i s ním 80 kg, pádí před námi v podstatě bez jakýchkoliv problémů. Radek se mu snaží stačit ve stupačkách svého BMW, co váží i s ním hodně přes 300 kg. Chvílemi to vypadá, že ho i tlačí a maník pomalu zrychluje. Protože jsem se na našich cestách s domorodci na mopedu již setkal, tak vím, že s nimi rozhodně závodit nebudu. A navíc je krásná scenérie a je na co koukat. Párkrát zvedáme Radkovo moto z písku, až náhle slyším ve sluchátkách: "Noha......... do píči". Dojedu ho a rozhodně nevypadá, že by mohl vyrazit na pochod Praha-Prčice. Je čas na přestávku. Při pádu nestačil dát pryč levou nohu a moto na ní spadlo a pochroumalo nárt. Pomalu se souká zpět do sedla a pokračujeme dál. Ještě s jedním pádem se dostáváme na místo, kde se s námi loučí průvodce. Davám mu 200 dirhamu (asi 450 kč). Divně kouká a chce 500 MAD za osobu. To zas koukáme nevěřícně my. Nakonec to končí na 600 MAD za oba a to jen proto, že Radka to bolí a nechce s ním ztrácet čas.

Máme před sebou ješte tak 30 km do Sidi Ali. Tentokrát už téměř kamenitou pistou, až na malé vyjímky. Při příjezdu do Sidi Ali nás odchytí majitel obchodu úplně se vším, i s benzínem, ten má úhledně vyskládaný v 5 litrových kanystrech po vodě. Informuje nás o tom, že ve vyschlém jezeře je voda a je třeba to objet. A hned, že nás odvede, že pojede před námi na jeho mopedu. Tak ho mohutně odmítáme, aby hned pochopil, že fakt nemá cenu nás přesvědčovat. Fotíme obchod a slibujeme, že na google dáme 5 hvězdiček. Mezi tím u nás zastavuje německý motorkář na BMW Dakar 650, co přijel od Zagory a říká, že cesta je v pohodě, jen je třeba objet jezero.

Vyrážíme směr Zagora, chvilku hledáme cestu a pak to pálíme na absolutní rovině až do chvíle, než se objeví louže. Radek asi pod vlivem prášků nebo sledování Dakaru se rozhodne louží prolétnout. Bohužel, to se stává skutečností a na konci asi 5 metrové louže vystupuje nedobrovolně z motorky. Ač to vypadalo hrůzostrašně, tak se nic nestalo (když nepočítám vymknutý ukazováček a naražená žebra). Zvedáme BMW a už v klidu pokračujeme dál. Trošku znejistíme, když jdou proti nám lidé bosy s nohama od bahna, a to až ke kolenům. Už vím proč. Je to tu mokré a kombinace vody a feš feše je smrtící. Zatáčím doleva a snažím se s motorkou zabořenou asi 10-15 cm do neuvěřitelně lepivého bahna vyjet na tvrdší povrch. A to byla první chyba, měl jsem se otočit a jet odkud jsem přijel. Ale pneu Mitas E-09 dělá divy, zvedlý přední blatník u mojí Tenere 700 umožní protáčení předního kola bez zalepení a já šnečí rychlostí s tachometrem ukazujícím 20 km/h dorážím na pevnou podložku. Slezu a vidím Radka, jak stojí a hrabe, tak dojdu k němu, ale to už mám na každé botě asi 10 kg bahna. Pomohu ho vytáhnout, rozjede se a vznikne druhá chyba. Místo aby jel po mojí prohrabané koleji, rozhodne se pro svou cestu. Vracím se ke své moto, kde už je domorodec na mopedu a kouká, co Radek vyvádí. Za tu chvíli, co jsem šel k motorce, zahrabal svoje BMW po osu kola v bahně, do kterého když se postavíš, tak noha téměř nejde vyndat. Vyrážím za ním mu pomoci, jde i domorodec, ale ten zul boty a jde bos. Ví moc dobře proč. Baworáka musíme hodit do bahna, aby se vůbec dostal z koleje a mohli jsme s ním hnout a tlačit. Bohužel zase do louže, která je před námi, protože směr rozhodně měnit nejde. Přední kolo obalené bahnem se netočí, jede jak sáňky. Za dobré dvě hodiny se BMW dává do pohybu a pomalu opouští past z mokrého feš feše.

Asi po dalších 5 km přijíždíme do pouštního kempu Kasbah Marabout, ač to nebylo v plánu, zastavujeme na noc. Žádné pokoje ale nejsou volné, protože zde probíhá nějaký španělský závod. Ale mají volné berberské stany. Super, sice původní záměr byl spát v poušti pod vlastním stanem, ale vzhledem ke skutečnostem volíme tuto možnost a ráno bude moudřejší večera a uvidíme, jak se bude vyvíjet zranění. 

Ráno Radek se zaťatými zuby a s Aulinem nacpe nohu do motorkářské boty, která vlastně funguje jako sádra, a musíme dorazit zbylých 140 km do Zagory, kde se rozhodne, jak budeme pokračovat. Cesta pokračuje širokou rovinou, kde až na dvě písečná místa nehrozí téměř žádné nebezpečí. Poslední 50 km úsek už je po asfaltu. Do Zagory dorážíme kolem 13:30, dáváme oběd a hledáme, kde se ubytovat a hlavně nechat odpočinout pochroumanou nohu. Uvidíme zítra, jak vlastně další pobyt bude vypadat.