K bílým jezerům Pamukkale a Hierapolisu

Po pozdní, ale vydatné snídani míříme za objevením dalších památek v okolí.

Vyrážíme do kaňonu Avgan a na osmanský most Cilandiras.

Dále pokračujeme směr Pamukkale a po cestě navštívíme Apollonův chrám z 1. století n.l. a vodopád Sakizcilar Selalesi, kde dáváme večeři - na první pohled je toto místo spíše velká restaurace a vodopád takový, aby se neřeklo. Nečekaně zastavujeme na čaj ve vesničce Çalçakırlar. Ještě jsem se nezmínil o malých vesničkách v tureckých horách. Tak jak jsme z našich cest zvyklí zastavovat v různých vesničkách a jít mezi místní do různých obchůdků, kde jde koupit úplně vše, v Turecku na nic takového nenarazíte, žádný obchod ani čajovna, prostě nic. Lidé tu jsou zvyklí dělat si úplně vše sami. To, že jsme dnes zastavili a dali čaj, bylo poprvé na našem přejezdu hor. Dnes hledáme kemping, chceme otestovat jaké tu jsou. Nacházíme jeden nad Pamukkale, ale je pátek, muzika duní daleko do kraje, omladina s alkoholem pobíhá po kempu a místo na stany je na kamení. Tak tady tedy ne. Po chvíli hledání rozbíjíme tábor na louce obklopené borovicemi a po setmění pozorujeme rozsvěcující se město Denizli (ti šťastnější z nás na židličce). Oheň opět nic, vše úplně suché.

Ráno nás sluníčko vyhání brzo ze spacáků, rychle sbalit a šup do Pamukkle, snídani dáme až tam. Platíme parkoviště, převlékáme se a oblečení, helmy a boty necháme u výběrčího na parkovišti. Kupujeme průvodce v češtině a hurá do Travertines of Pamukkale. Neuvěřitelné místo, kde jsou skály bílé, jako když na nich leží sníh. Za to vše může termální voda.  Po vyšlapání do kopce bez bot tekoucí vodou, která pomalu zvyšuje teplotu, neb pochází z nitra země, vstupujeme do města Hierapolis založeného kolem roku 190 před n.l. Toto město se stalo významným lázeňským, náboženským a kulturním centrem celé oblasti Frýgie (dnešní jihozápadní Turecko). Město dále vyniká jednou z největších antických nekropolí v Malé Asii, přes 1200 hrobek. Vše bylo super až na 39 stupňovou teplotu. Nevěřili byste, jak může být perfektní teplota 32 stupňů, kterou jsme potkali po cestě k jezeru Salda Golu, kde při příjezdu bylo neuvěřitelných 28 stupňů, a to už vlastně byla zima. A navíc, když se člověk podívá na pláž, tak je zase bílá. Po cestě k jezeru se stala ještě jedna příjemná příhoda. Vyjeli jsme z lesa po prašné cestě, už ani nevím v jaké vesnici, a tam čajovna. Zastavíme, dáme čaj, místním staříkům sdělíme odkud jsme, kam jedeme, popijeme, rozloučíme se, jdeme zaplatit a oni nic nechtějí, prý jsme byli jejich hosty. Ostatně jsme zatím v celém Turecku nepotkali nikoho, kdo by byl naštvaný nebo se neusmíval, a to ani když zaparkuješ motorku jako Pražák. Pro Čecha dost nevídaný zážitek. Prostě zatím samá pozitiva.